
Noci běsů přichází a oheň přestal hořet
Mé první setkání s Kateřinou Šardickou proběhlo skrz její prvotinu, Zmizení Sáry Lindertové. Z příběhu o lidech, kteří záhadně mizí v metru, jsem byla nadšená. Zamilovala jsem si autorčin osobitý styl psaní i schopnost vystrašit mě k smrti. A tak mi bylo jasné, že mě nesmí minout ani její druhá kniha, která vyšla v nakladatelství Fragment v loňském roce.
Noci běsů jsou zasazeny do vesnice, v níž se snad zastavil čas. Lidé zde stále věří na staré slovanské bohy a taky na běsy, které chodí krajem, když se po zimním slunovratu stírají hranice mezi světy. Před dvanácti lety tady beze stopy zmizely čtyři děti a zanechaly po sobě jen spoustu zmatku, truchlící rodinu a pátou kamarádku, které se jejich osud vyhnul. Ať už se stalo cokoli. Když přijde zimní slunovrat a vyhasne ochranný oheň, má podle tradice přijít neštěstí, nějaké prokletí. Ovšem nikdo nepočítá s tím, že ho s sebou přivedou právě ty ztracené děti.
Šardická nás příběhem opět provází s pomocí trochu odtažité a uzavřené hlavní hrdinky, avšak Dorka není jediným prvkem, který mi autorčinu první knihu připomínal. Stejně jako v Sáře, i tady na vás čeká svižný styl psaní, dobře vytvořená atmosféra a trochu urychlený konec. Dalo by se tedy říct, že pokud vás bavila Sára, budou vás bavit i Běsy. Inu, nechte mě, abych vás vyvedla z omylu.
Abyste mě pochopili, všechno to, co fungovalo v Sáře, tady působí trochu odbytě. Celý příběh by totiž potřeboval mnohem víc než něco málo přes tři sta stran. A to je hlavní problém, který s touto knihou mám.
Původní myšlenka je totiž opravdu skvělá. Líbí se mi nápad s tím, že celou dobu vlastně nevíme, kdy se děj odehrává. Dorka na začátku jede vlakem ze školy domů a úplně cítím, jak se postupně a velmi nenuceně mění atmosféra, když míří do vesnice. Občas mi sice přišlo, že to trochu narušila poznámka o tom, jak si někdo přes hlavu přetahuje mikinu (svetry se dnes nosí taky a hodilo by se to víc), ale jinak jsem z toho byla nadšená.
Šlo vidět, že se autorka ve starých slovanských tradicích opravdu vyzná. Ačkoli my doma spoustu z nich také dodržujeme, byla jsem překvapená, kolik jich pro mě bylo nových. Pamatuji si, že jako malá jsem se taky bála polednice, ale o nočnici jsem tedy doteď neslyšela. Děkuju za dodatečné trauma, řekla bych.
Šardická měla zkrátka skvěle připravenou půdu pro příběh, který ale ztroskotal na jednom moc důležitém nosníku, a tím jsou postavy. Ne že by byly špatně napsané, spíš nebyly rozepsané dost. Čímž se zase vracíme k základnímu problému; kniha prostě měla být mnohem delší.
V Nocích běsů se nachází spousta zajímavých charakterů, o nichž jsem se ale během knihy dozvěděla strašně málo a mnohdy jsem kvůli tomu nejspíš nechápala jejich chování, jež na mě mohlo působit trochu nemístně. Ráda bych začala s generací rodičů. Představte si situaci, kdy vaše šestileté dítě zmizí pryč s dalšími, podobně starými kamarády. Potom se vrátí. A vy budete křičet na jednu ze zmizelých dívek, že to je celé její vina, že všichni zmizeli kvůli ní a ať okamžitě vypadne z vašeho domu. Vy, dospělý člověk, na dívku, kterou jste viděli naposledy, když jí bylo šest.
Celé tohle by se dalo chápat, kdyby se to vysvětlovalo tím, že jsou moc pověrčiví a věří, že to Astrid zařídila nějakou magií. Ale podle reakcí všech vesničanů na stejné tvrzení z úst malé Dorky předpokládám, že ač věřili v tradice, magii ve skutečnosti takovou váhu nepřikládali.
A když jsme u zmizelých dětí; poté, co v šesti letech zmizely a v osmnácti se vrátily, se chovaly, jako by vlastně ani nebyly pryč. Měly barvitější slovní zásobu než většina lidí, které znám, a poté, co přišly, si na všechno strašně rychle zvykly. Kde se to všechno naučily? Běsy jim dávaly lekce mluvnice?
Ovšem musím uznat, že se kniha četla opravdu dobře a měla spád. Nedokázala jsem se od ní odtrhnout, strašně mě bavila a až na pár stránek jsem ji celou přečetla na jeden zátah. Před spaním. Asi už vám dochází, že tohle nebyl dobrý nápad. Vzhledem k tomu, že i před přečtením Běsů jsem zavírala oči zásadně předtím, než jsem večer zhasla lampičku, na mě čekala noc plná převalování a slibů mně samotné, že odolám a nepodívám se do setmělého rohu místnosti, jestli tam náhodou něco není.
Ačkoli ke knize mám nějaké výhrady, jsem si jistá, že kdyby ji autorka natáhla na víc stránek, většinu by jich vyřešila. Přesto jsem z ní byla mírně zklamaná a Zmizení Sáry Lindertové je pro mě pořád lepší. Knížka za přečtení stojí, jenom si nejsem jistá tím obrovským hypem, který Noci běsů od vydání provází. Kdyby byl menší, nejspíš bych ve výsledku nebyla tak zklamaná.


4 komentáře
Zmizení Sáry Lindertové
My aktuálně čteme Zmizení Sáry Lindertové a chytáme se u toho za hlavu. Je tam hrozně moc reálných chyb a postavy si v jednom kuse protiřečí. Autorčin styl nám příliš nesedl, ale nejvíc nás asi vyděsila stavba vět a slovní zásoba. Marně se snažíme pochopit, jak takový text mohl vyhrát soutěž v nakladatelství, a hlavně, jak ho mohlo zaběhnuté nakladatelství vydat v takovéhle podobě. 😖
Sára Topinková
Já Zmizení četla rok a půl zpátky a moc se mi líbilo, nicméně určitě tam nějaké ty začátečnické chyby jsou. Tak budu držet palce, ať se to trochu rozjede a začne se vám to líbit víc než doteď! :))
Karin
Mně se Noci běsů líbily – dost ulítám na slovanské mytologii, takže jsem si to užívala, ale jak píšeš… v jednu chvíli jede vlakem a pak je v izolované a bohem zapomenuté vesnici… a ten konec. Mě osobně naštvalo to utnutí konce. Nevím, jak moc v tom mají prsty redaktoři, ale prostě bych to chtěla delší, přesně jako ty.
Sára Topinková
Byla jsem na online přednášce s autorkou a myslím, že říkala, že právě redaktoři ji ten konec donutili zkrátit kvůli rozsahu. Podle mě by ale daleko lepší byl delší, lépe napsaný závěr než to uspěchat kvůli nějakému limitu. Nicméně jsem ráda, že se knížka líbila! 🙂