Setrvávat v neuspokojivém manželství a studovat školu, kterou sis nevybrala? Nemusíš!

Na Dagmar Digmu Čechovou, autorku románu Nemusíš! vydaného v roce 2020 nakladatelstvím Moba, jsem poprvé narazila na facebookové skupině Odstartujte svoji knihu. Informace o její, tehdy ještě plánované, knize jsem přijímala spíš pasivně, občas mi něco utkvělo v paměti a jindy jsem zase přečetla nějaký komentář. Ale už tehdy ve mně postupně klíčilo semínko toho, že bych si ji ráda přečetla. Krátce po vydání moje očekávání vzrostla přívalem pozitivních recenzí, které na mě na internetu vyskakovaly, a netrvalo to ani týden, abych si udělala jasno. Tuhle knihu jsem si prostě musela přečíst.

A tak můžete hádat, jakou radost mi udělalo, když se mi sama autorka ozvala s tím, zda bych román nechtěla poslat a zrecenzovat. Okamžitě jsem souhlasila a těšila se, až se do něj konečně začtu.

V knize se setkáváme se dvěma ženami, studentkou vysoké školy Marií a mámou dvou dětí ve středním věku Katkou. Zatímco Marie studuje školu, která ji vlastně ani nebaví a chce ji dodělat jen kvůli rodičům, Katka nevybočuje ze svého každodenního rodinného stereotypu s jednoduchým manželem v čele, u nějž se začíná stále častěji ptát, proč si ho vlastně brala. A vůbec nepomáhá, když jí do života vstoupí opravdový muž, o tolik jiný než ten, který na ni čeká doma.

Ačkoli hlavním tématem knihy je právě to, s čím obě ženy celou dobu bojují; tedy jakýsi vnitřní proces, na jehož konci dojdou k uvědomění, že „nemusí“, najdete tam toho mnohem víc. Až mě překvapilo, kolik důležitých věcí autorka dokázala do textu vměstnat, aniž by to působilo moc přeplácaně nebo lacině. Syndrom vyhoření, nedostatek ocenění, touha zavděčit se, pocit, že někomu něco dlužíme, stalking, psychické obtíže… a mnohem, mnohem víc. Možná, kdyby bylo trochu ubráno na kvantitě a určité problémy více rozepsané, dodalo by to knize větší hloubku, avšak při samotném čtení jsem to nějak výrazně nepostrádala.

Příběh příjemně odsýpá, autorka píše čtivě a svižně a nejsou tam hluchá místa. I obyčejné dialogy jsou psané s vtipem, takže nemáte tendenci je přeskakovat, abyste se konečně dostali do toho bodu v ději, kdy se zase bude něco dít. Krátké kapitoly, ač se díky nim kniha četla rychleji, mi ovšem moc nevyhovovaly. Vzhledem k tomu, že se střídají pohledy obou hlavních hrdinek, jsem občas ani nestihla zaznamenat, co se vlastně děje, a už jsem zase byla v jiné části příběhu. Obě dějové linky mě bavily a nechtěly se mi zkrátka opouštět tak rychle.

Daleko větší problém jsem ale měla s neskutečnou předvídatelností, která mě během celého čtení doprovázela. Hlavně zpočátku jsem odhadla, dá se říct, všechny plánované zvraty a dokázala jsem docela dobře předvídat chování postav, takže mě nic moc nepřekvapilo. Pamatuji si snad na jednu jedinou scénu, která by mi nějakým způsobem vyrazila dech.

Líbilo se mi typické české prostředí i se všemi hláškami, které v překladové literatuře prostě nenajdete. Jediné, co mě trochu rušilo, bylo věčné opakování toho, že uvnitř Katky sídlí její „vnitřní lvice“. Chápu ten význam, ale kdyby se to tam vyskytovalo trochu méně, vůbec ničemu by to nevadilo. Při padesátém zavrčení Rrrricharrrd jsem měla podobné pocity, jako když se díváte na film, hlavní hrdina prožívá neskutečný trapas a vy se za něj stydíte.

Co se týče postav, většina z nich mě aspoň párkrát neskutečně vytočila, ovšem takovým tím způsobem, kdy jsem věděla, že přesně o tohle autorka usilovala. Vévodil tomu Katčin manžel, na kterého jsem byla i dávno po dočtení reálně naštvaná. Ale zdaleka nebyl jediný, často jsem musela knihu prostě zavřít a zhluboka se nadechnout, než jsem pokračovala dál.

Docela jsem se obávala toho, že některé problémy hlavních hrdinek nebudu schopná úplně pochopit, protože se nacházím v podstatně jiné věkové kategorii, ale žádný problém jsem s tím neměla. Ačkoli mi Katka k srdci nepřirostla, jejím starostem jsem rozuměla a bylo mi jí opravdu líto. Naproti tomu do Marie jsem se dokázala vcítit, v jejích problémech jsem se viděla a určitými aspekty své osobnosti mi připomněla mě samotnou. Celkově vzato jsou postavy vystavěné dobře, s dostatečně zápornými i kladnými vlastnostmi, takže nepůsobí příliš vyumělkovaně či nereálně.

Dále musím pochválit skvělou korekturu, v textu jsem si nevšimla snad ani jedné chyby. Obálka knihy ji naprosto dokonale vystihuje a upoutá na první pohled, stejně tak název. Jediná technická chyba, které jsem si všimla, na mě vykoukla v posledních několika kapitolách, kdy je napsán chybný rok. Ale to není nic, co by vás mělo nějak výrazně rušit ve čtení.

Podtrženo, sečteno, Nemusíš! je skvělá kniha, která mě opravdu bavila a určitě byste ji neměli minout. Dokáže skvěle hrát na emoce (u mě tedy především na vztek, který jsem pociťovala velmi silně) a navíc vás nepustí, dokud ji nedočtete. Doufám, že jsem vás tedy alespoň trochu nalákala, a já jdu napjatě vyčkávat na další autorčiny knihy. Pokud tohle byla prvotina, jsem zvědavá, co nám předvede příště.