O jednom pisálkovi

Ta malá blondýna uprostřed? Jo, to jsem já. Fotka je ze srpna tohohle roku, kdy jsem v Knihovně Jiřího Mahena v Brně organizovala svou úplně první knižní akci, o níž si mimochodem můžete přečíst článek plný dojímání, děkování a zákulisních informací. Sedím tam na zemi, naprosto vyřízená, ale šťastná z toho, jak skvěle všechno dopadlo a jak báječně jsme se všichni bavili. A hlavně; že jsem něco takového vůbec dokázala naplánovat!

Ale Odpoledne mezi stranami není to, o čem tady chci mluvit. Ráda bych začala mnohem dřív, dnem, který mě k tomu na fotce dovedl. Představte si tedy nějaký stroj času, do kterého právě nasedáme, protože vás hodlám přesunout přesně o tři roky dozadu.

20. srpen 2017, přijela jsem z Brna, z plátěné tašky na stůl položila svoje knižní úlovky z Levných knih a… Najednou mě popadla hrozná touha dát o tom, co všechno jsem si koupila, vědět ostatním. Tehdy už jsem se nějakou dobu pohybovala v online knižní komunitě, byť jen jako konzument obsahu, takže jsem znala všechny ty unboxingy a wrap upy, co tehdy frčely ve velkém ještě na blozích. A tak jsem vzala notebook a bez nějakého delšího přemýšlení si založila svůj první knižní blog, tehdy ještě pod názvem Deník knihomolky.

Pomalu jsem se učila, jak být dobrý knižní bloger, psala recenze a neustále měnila jejich styl, zjišťovala, co to vlastně jsou spolupráce, a v prosinci si o první napsala. Teď zpětně nepobírám, že jsem byla tak smělá, a když se ohlédnu na kvalitu svého psaní, nechápu, že mě někdo skutečně přijal. Ale ano, šanci mi dal e-shop Megaknihy a já tak získala svou úplně první spolupráci. Více si o tom můžete přečíst tady.

Zároveň se v prosinci udál ještě jeden velký milník; k blogu jsem si založila bookstagram, který se později stal mým hlavním působištěm.

A tak jsem psala, fotila, získávala zkušenosti, poznávala nové lidi a pomalu se stávala součástí té skvělé knižní komunity. Nastal rok 2018, můj druhý Humbook a můj bookstagram už začal konečně alespoň nějak vypadat, ale jinak se nic závratného nestalo. A pak přišel rok 2019, pro mě úplně zlomový. Sraz Humbook blogerů, můj první Svět knihy, třetí Humbook, kde jsem předvedla kostým Cetkie z Hunger Games, na který jsem pyšná ještě teď, a pak nominace na Humbook Awards, v nichž jsem byla tak úspěšná, že jsem v nich na začátku dalšího roku soutěžila.

Řekla jsem si, že se během roku 2020 posunu zase o kus dál. A ze začátku mi to vycházelo, měla jsem nápady, měla jsem inspiraci. Ještě než se všechno pokazilo kvůli pandemii, zúčastnila jsem se merendy Albatros Media blogerů. Plánovala jsem projekty a každý zapojený člověk mi obrovský zlepšoval náladu a motivoval mě dál. Jenže potom mi najednou všechno tohle přestalo dělat radost.

Přepadla mě obrovská tvůrčí krize trvající několik měsíců a já se bála, že už se z ní nevyhrabu. Jenže potom jsem si uvědomila, že už mě zkrátka jen nebaví ta forma, v níž tvořím, protože můj život už zdaleka nejsou jen knížky. Rozhodla jsem se, že vám chci předat mnohem víc svých názorů na vše, co vás jen napadne, a taky, že nechci psát jen o tom, co napsali jiní.

A tak jsem si po více než třech letech jedné říjnové soboty sedla do křesla, registrovala svou doménu, koupila si webhosting a několik následujících dnů neopouštěla notebook a hodiny a hodiny pro vás připravovala tohle místo, na němž se s vámi budu dělit o všechno; o moje názory na společnost, o moje pochybnosti i radosti, o názory na knihy i filmy a taky o to, co já sama napíšu. Doufám, že tuhle změnu uvítáte, a vy, kteří jste na mě narazili třeba právě teď, že jsem vás možná trochu nalákala a budete se sem rádi vracet.

Prozatím se s vámi loučím, v tuto chvíli ještě naprosto netušící, kam celý internetový prostor mezi stranami bude směřovat, ale nadšená z každého písmena, o které svůj blog obohacuji.

Sára Topinková