Povídání u čaje

Nepopsaná strana papíru

Ručičky hodin se pomalu blíží ke dvanáctce, zbývají minuty, než budu muset sundat svůj kalendář ze zdi a pověsit místo něj na dalších dvanáct měsíců zase nějaký nový.

Sedím v šedém ušáku a právě svými myšlenkami plním poslední stranu deníku. Dám si záležet na poslední větě. A pak vstanu, uložím ho do krabice pod svou postelí a vytáhnu další, který tam mám už několik měsíců nachystaný. Otevřu ho. A píšu.

Stojím před gymnáziem, které má být pro následující čtyři roky místem, kam se budu den co den vracet. Téměř nikoho tam neznám. Netuším, kde je učebna, do níž mám první den jít.

Beru do rukou novou knihu a začítám se do prvních vět. Otevírám wordovský dokument a píšu svoje první slova.

Sedím na modré kolečkové židli u svého psacího stolu, skláním se nad notebookem a činím rozhodnutí, které se v mé hlavě skryté za vrstvami prachu povaluje už víc než rok a půl. Stačí pár kliknutí a je to. Není cesty zpět. Internetový prostor pro mé myšlenky je konečně oficiálně registrovaný a už mi ho nikdo nemůže vzít.

Možná teď zmateně kroutíte hlavou a přemýšlíte, proč vám právě popisuji všechny tyhle situace. Jakou spojitost mezi sebou má můj první den na střední škole a obyčejný úterní večer, kdy se vrhám vstříc dalšímu dobrodružství s novou knihou? Nebo moje několikahodinové trápení s instalací WordPressu a první údery do klávesnice při tvorbě nového projektu? Na první pohled se může zdát, že to jsou chvíle spolu zcela nesouvisející, ale já mezi nimi vidím jeden velmi důležitý společný prvek. Všechny z nich totiž představují pomyslnou nepopsanou stranu papíru, nový začátek. A právě to je něco, o čem bych dnes chtěla psát.

Když jsem si před třemi lety zakládala svůj první knižní blog přes blogger, netušila jsem, že mi to vydrží tak dlouho a že se jeho prostřednictvím dostanu k věcem, jako je spolupráce, že se díky němu seznámím se spoustou skvělých lidí a umožní mi poznat knižní komunitu z úplně jiné perspektivy. Ale poslední týdny a měsíce jsem si při jeho psaní už nepřipadala tak šťastná a naplněná jako dřív, protože jsem zkrátka cítila, že v takové formě, v jaké ho vedu, už s ním nejsem spokojená.

Za tento rok jsem si spoustu věcí uvědomila a ujasnila si svoje priority. Věci, o kterých mě dřív bavilo mluvit, mi najednou přišly banální. Každé slovo jsem těžce potila, protože mi nepřinášelo radost. Chtěla jsem daleko víc psát vlastní věci, než jenom mluvit o tom, co napsali jiní. Ale zároveň pro mě byla a stále je nepředstavitelná představa, že nemám svůj blog.

Nechtěla jsem zcela přetvářet něco, co už existuje tak dlouhou dobu, nelíbila se mi ani představa toho, že udělám tlustou čáru a budu pokračovat. Cítila jsem, že chci začít od začátku. Znovu. A tak vzniklo tohle místo. Prostor, kde se budu moct vyjádřit ke všemu, co mě trápí, kde vám budu doporučovat skvělé knihy, filmy nebo divadelní představení, a zároveň se vás pokusím varovat před tím, co by vaše oči nikdy neměly spatřit. Maličký střípek nekončící internetové pouště, v němž se s vámi podělím o trochu toho, co se válí v mém literárním šuplíku, protože cítím, že je konečně načase z něj po tolika letech zase něco vytáhnout.

Doufám, že mi v mém novém začátku pomůžete a učiníte z obyčejného blogu místo plné lidí s vášní pro literaturu, psaní a umění. Těším se na vás u dalších článků.

6 komentáře

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial